Jdi na obsah Jdi na menu
 


- trinitáři v Zašové

Je důsledkem našich pohnutých dějin, že kláštery skončily ve vlastnictví státu nebo různých necírkevních institucí. Také trinitářský klášter v Zašové mohl za dobu své třistaleté historie pouze zlomek toho času sloužit svému původnímu účelu. Lidská paměť je krátká a co není zapsáno, jako by se nikdy nestalo. Kláštery opakovaně pocítily zvůli mocných a kromě lidí to odnesly i písemné památky. Náš klášter nebyl výjimkou.

 

JEDINÝ TRINITÁŘSKÝ KLÁŠTER NA MORAVĚ

 

Do našich zemí přišli trinitáři až po vítězství Habsburků nad Turky v boji o Vídeň (1683).  Nejdříve našli zázemí v Praze v klášteře Křížovníků s červenou hvězdou,  později si vybudovali klášter vlastní. (Na jejich působení v Praze mimo jiné upomíná jedno ze sousoší z galerie soch Karlova mostu s populární postavou Turka hlídajícího spoutané křesťanské otroky.)

Bratr zašovského rektora Vranečky – řádovým jménem Václav od sv. Antonína - podnikal opakované snahy přivést tento řád i na Moravu. Po mnohých nezdarech se mu to podařilo až v Zašové. 

Právě díky zašovskému rektoru Janu Vranečkovi a jeho kronice se dochovalo svědectví, kolik mnohaletého úsilí, vytrvalosti i neodbytnosti hraničící s drzostí pro zdar této vize vynaložili, kolik času tomu věnovali a kolik namáhavých cest podstoupili.

K založení kláštera bylo potřeba mnoha povolení, dobrozdání a zvláště zajištění fundací a nadací, z nichž by mohl být klášter nejen vystavěn, ale z jejichž výnosů by mohl i dále existovat. Řeholníci tak měli například krom jiných požitků také smluvně zajištěno právo rybolovu na zašovském potoce od kláštera až po Bečvu. 

Ovšem stále ještě nebylo vyhráno. Souhlas se založením kláštera odmítla dát Česká zemská kancelář a přes přímluvu své choti zamítl žádost i císař Karel VI. dokonce s formulací „perpetuum silentium“ – tedy že už o tom nechce nikdy nic slyšet.

Navzdory všemu se přesto, prostřednictvím infulovaného probošta brněnského a kanovníka olomouckého hr. Jana Matěje z Thurnu a Velsassiny, nakonec podařilo získat císařův souhlas, ovšem za tří podmínek: že řád usazený v Zašové nebude konat své sbírky v tomto chudobném kraji, že počet mnichů v zašovském klášteře nepřekročí číslo 13 a že bratři budou ovládat moravskou řeč, aby mohli vypomáhat v okolních farnostech.

Stalo se 24. listopadu 1724 a již za necelý rok 4. října 1725 byl položen základní kámen nového kláštera. 

Dokud nebyl klášter obyvatelný, žili řeholníci v budově panského dvora. Nejdříve bylo zbudováno východní křídlo kláštera (dnes fara), kam se bratři přestěhovali koncem roku 1728.

Zašovští trinitáři byli pro místní obyvatelstvo požehnáním, pozdvihli materiální i duchovní a kulturní úroveň života obce. Věnovali se i badatelské činnosti, šlechtění nových odrůd ovoce a údajně právě  v zašovské klášterní zahradě byly (zřejmě díky zahraničním kontaktům zdejších mnichů) poprvé v této oblasti pěstovány brambory.

Trinitáři průběžně opravovali a zvelebovali kostel; přistavěli novou zákristii s oratoří v patře (dnes je okno, které spojovalo oratoř s presbytářem kostela, zazděno). Kazatelna, křtitelnice a dva boční oltáře, jakož i unikátní vestavěný nábytek zákristie dodnes připomíná jejich působení v našem kostele a farnosti.

Zde zemřelí trinitáři byli pohřbeni v kryptě kostela. Spolu s nimi další dobrodinci kláštera a poutního místa. Především roku 1733 hrabě František Ludvík ze Žerotína, roku 1740 svobodný pán Rudolf Podstatský, který ač zemřel v Olomouci, přál si být pohřben v Zašové a v trinitářském rouchu, stejně tak i rytíř Václav Halama ze Starého Jičína.

30. března 1734 zemřel bratr Václav, který se o založení zašovského kláštera zasloužil nejvíce. - pochován byl v kryptě u oltáře sv. Jana Nepomuckého. Tak i jeho bratr, „obyčejný“ venkovský rektor Jan Bartoloměj Vranečka, který zemřel v lednu 1743 ve věku 64 let,  a jak do jeho vlastní kroniky zaznamenal jeho syn Rudolf: „12. ledna byl slavně v novém kostele pochován a veškeren lid plakal na pohřebě.“

Když byl výnosem císaře Josefa II. v roce 1783 klášter zrušen, ukázalo se, že byl jedním z nejchudších na Moravě. Z pořízeného soupisu však vyplývá, že v celách mnichů byly nalezeny četné fyzikální přístroje k výzkumu atmosférických a elektrických jevů, dalekohled a jiné přístroje a v klášterní knihovně se nacházelo 2000 svazků knih a dalších 500 knih v celách mnichů; na stěnách bylo množství obrazů a rytin.

Přestože trinitáři byli v Zašové jen několik desetiletí, na dobu jejich působení dodnes odkazují nejen sochy zakladatelů řádu v průčelí chrámu a zachovaný barokní inventář kostela a zákristie (a samozřejmě samotný objekt kláštera, který je stejně jako přilehlý chrám na seznamu kulturních památek), ale také trinitářský kříž ve znaku naší obce  - spolu s černým lvem ze znaku Žerotínů – zakladatelů zašovského kostela i kláštera.

V menší části bývalého kláštera byla po jeho zrušení zřízena fara a prvním zašovským farářem se stal představený zrušené zašovské řeholní komunity P. František Jelínek. Spolu s ním zde směl ještě přechodně zůstat druhý kněz, protože v té době vyučoval na zašovské škole všechny předměty místo zestárlého rektora.

Pro zajímavost: v říjnu 1998, v roce 800. výročí založení svého řádu, navštívili zašovský kostel tři trinitáři z Francie a podivovali se množství dochovaných památek po svých předchůdcích.